Ve 30. letech minulého století bylo tehdejší Československo jednou z nejvíce průkopnických zemí světa, co se týče stavby silniční infrastruktury. Už v roce 1935 spatřil světlo světa návrh počítající s dálničním spojením západních Čech a východního Slovenska. Během druhé světové války pak započala stavba dálnic, po kterých se mělo jezdit až 160 km/h.

Československo patřilo ke světové špičce. Většina návrhů skončila jen na papíře

Tehdejší Československo bylo jednou z prvních zemí na světě, které začaly se stavbou dálnic. Oproti té současné se ale tehdejší síť hodně lišila, a to hned z několika pohledů.

Dnes může znít docela paradoxně to, že se v návrzích z této doby jakoby nepočítalo s velkými městy. Projekt Národní silnice Plzeň – Košice představený v roce 1935 počítal s tím, že bude dálnice míjet jak Prahu, tak Brno. A ani Baťova „Silniční magistrála,“ která by propojovala celé tehdejší Československo od Chebu až po město Velký Bočkov na Podkarpatské Rusi, se velkých měst neměla dotýkat.

Baťovým plánům zatnula tipec válka

Baťův projekt byl na rozdíl od Národní silnice Plzeň – Košice skutečně schválen. Realizace se ale vlivem druhé světové války nedočkal. Místo Silniční magistrály je začátkem listopadu 1938 pod taktovkou Německa vydáno rozhodnutí o vypracování projektu dálkové silnice spojující Prahu, Jihlavu, Brno, Zlín a hranice se Slovenskem.

19. listopadu 1938 pak Československo pod nátlakem podepisuje dohodu o stavbě „německé“ autostrády z polské Wroclawi přes Moravu do Vídně – měla se poblíž Brna křížit s dálkovou silnicí z Prahy na Slovensko. Ještě v prosinci téhož roku pak začínají práce na tzv. sudetské autostrádě vedoucí z Bavorska přes české území do Saska.

Němci chtěli na dálnicích až 160 km/h a částečně dlážděný povrch

Za německé okupace se na českém území začalo stavět hned několik dálnic. V tehdejších plánech se počítalo s tím, že bude povrch dálnic ze dvou třetin betonový, zbytek pak měl být dlážděný. To už je asi z dnešního pohledu nepředstavitelné. Na druhou stranu zcela nesrovnatelná byla tehdy i hustota provozu.

Každá dálnice měla mít svá odpočívadla a stanice nouzového volání

Ve válečných plánech se počítalo s tím, že se budou podél každé dálnice nacházet tzv. zásobiště. Šlo v zásadě o obdobu dnešních odpočívek s tím, že se zásobiště měla zpravidla stavět v místě napojení běžné silnice na dálnici. Důvodem bylo umožnit řidičům natankovat ještě před vjezdem na dálnici.

Poměrně sofistikovaná měla už tehdy být i správa dálnic. Dálnice měla být rozdělena na úseky v délce několika desítek kilometrů. O sjízdnost každého z nich se měl starat cestmistr, kterému byli podřízeni cestáři. Počítalo se i s hlásnou službou v případě nehody či jiných potíží. A v neposlední řadě měly být podél dálnic na každých 2-3 kilometrech rozmístěny stanice nouzového volání.

V dnešní době se z řad řidičů ozývá spíše nouzové volání po opravách a udržování bezpečného stavu českých silnic a dálnic. Chcete-li i vy připojit svůj hlas po zlepšení konkrétních silničních úseků, připojte se mezi aktivní přispěvatele portálu Výmoly.cz.

Slovo „dálnice“ jakoby bylo v českém jazyce od nepaměti. Ve skutečnosti ale vzniklo až těsně před 2. světovou válkou. Jde vlastně o kombinaci slov „silnice“ a „dálková“ a hlavní motivací k jejímu zavedení byla snaha o nahrazení cizojazyčných slov jako „autostráda“ či „autodráha“.

Slovo bylo poprvé použito na konci roku 1938

Do českého slovníku vstoupilo slovíčko dálnice oficiálně 23. prosince 1938. Slovo, jehož autorství je přisuzováno jistému Ing. Karlu Chmelovi, stavebnímu projektantovi v rámci VSDS (Velitelství stavby dálkových silnic – tehdejší obdoba současného ŘSD), v sobě přitom kombinuje právě výrazy silnice a dálková. Až do roku 1938 se totiž v Čechách užívalo buďto slovo autostráda, anebo případně autodráha. Druhé jmenované pak vzniklo doslovným (a krkolomným) překladem německého „Autobahn“.

Vadil cizí původ i nepřesnost

Chmel argumentoval kromě cizího původu výše uvedených slov také jejich stylistickou nešikovnosti a faktickou nepřesností. Dálkové silnice totiž neměly být (a nebyly) určeny jen autům, nýbrž také autobusům, motocyklům a dalším dopravním prostředkům. Ve svém návrhu jmenuje Chmel také jízdní kola – dnes již úsměvná představa – a „případně jiná dnes neznámá vozidla“.

Druhá světová válka znamenala návrat „autostrád“

Slovo dálnice se v českém jazyce ani neohřálo a už muselo bojovat o přežití. Po anexi Sudetů a vzniku Slovenského štátu se působnost Generálního ředitelství stavby dálnic (GŘSD) – nástupce VSDS – omezila jen na okleštěná území Čech a Moravy. Němci pak zavedli také jízdu vpravo a vynutili si začlenění českých dálnic do své vlastní sítě.

Na začátku roku 1939 tak již byly hotové přípravy na stavbu„německé“ autostrády z polské Wroclawi přes Moravu do Vídně. Ještě v prosinci roku 1938 začínají stavební práce na tzv. sudetské autostrádě vedoucí z Bavorska přes české území do Saska.

Pokud by se dnes hledalo pro dálnici nějaké trefné pojmenování, co myslíte, které by zvítězilo? Máte vlastní tip?