Ve 30. letech minulého století bylo tehdejší Československo jednou z nejvíce průkopnických zemí světa, co se týče stavby silniční infrastruktury. Už v roce 1935 spatřil světlo světa návrh počítající s dálničním spojením západních Čech a východního Slovenska. Během druhé světové války pak započala stavba dálnic, po kterých se mělo jezdit až 160 km/h.
Československo patřilo ke světové špičce. Většina návrhů skončila jen na papíře
Tehdejší Československo bylo jednou z prvních zemí na světě, které začaly se stavbou dálnic. Oproti té současné se ale tehdejší síť hodně lišila, a to hned z několika pohledů.
Dnes může znít docela paradoxně to, že se v návrzích z této doby jakoby nepočítalo s velkými městy. Projekt Národní silnice Plzeň – Košice představený v roce 1935 počítal s tím, že bude dálnice míjet jak Prahu, tak Brno. A ani Baťova „Silniční magistrála,“ která by propojovala celé tehdejší Československo od Chebu až po město Velký Bočkov na Podkarpatské Rusi, se velkých měst neměla dotýkat.
Baťovým plánům zatnula tipec válka
Baťův projekt byl na rozdíl od Národní silnice Plzeň – Košice skutečně schválen. Realizace se ale vlivem druhé světové války nedočkal. Místo Silniční magistrály je začátkem listopadu 1938 pod taktovkou Německa vydáno rozhodnutí o vypracování projektu dálkové silnice spojující Prahu, Jihlavu, Brno, Zlín a hranice se Slovenskem.
19. listopadu 1938 pak Československo pod nátlakem podepisuje dohodu o stavbě „německé“ autostrády z polské Wroclawi přes Moravu do Vídně – měla se poblíž Brna křížit s dálkovou silnicí z Prahy na Slovensko. Ještě v prosinci téhož roku pak začínají práce na tzv. sudetské autostrádě vedoucí z Bavorska přes české území do Saska.
Němci chtěli na dálnicích až 160 km/h a částečně dlážděný povrch
Za německé okupace se na českém území začalo stavět hned několik dálnic. V tehdejších plánech se počítalo s tím, že bude povrch dálnic ze dvou třetin betonový, zbytek pak měl být dlážděný. To už je asi z dnešního pohledu nepředstavitelné. Na druhou stranu zcela nesrovnatelná byla tehdy i hustota provozu.
Každá dálnice měla mít svá odpočívadla a stanice nouzového volání
Ve válečných plánech se počítalo s tím, že se budou podél každé dálnice nacházet tzv. zásobiště. Šlo v zásadě o obdobu dnešních odpočívek s tím, že se zásobiště měla zpravidla stavět v místě napojení běžné silnice na dálnici. Důvodem bylo umožnit řidičům natankovat ještě před vjezdem na dálnici.
Poměrně sofistikovaná měla už tehdy být i správa dálnic. Dálnice měla být rozdělena na úseky v délce několika desítek kilometrů. O sjízdnost každého z nich se měl starat cestmistr, kterému byli podřízeni cestáři. Počítalo se i s hlásnou službou v případě nehody či jiných potíží. A v neposlední řadě měly být podél dálnic na každých 2-3 kilometrech rozmístěny stanice nouzového volání.
V dnešní době se z řad řidičů ozývá spíše nouzové volání po opravách a udržování bezpečného stavu českých silnic a dálnic. Chcete-li i vy připojit svůj hlas po zlepšení konkrétních silničních úseků, připojte se mezi aktivní přispěvatele portálu Výmoly.cz.